BETTAG 2012 / Eidgenössischer Dank-, Buss- und Bettag
Den díkůvzdání, pokání a modliteb
V návaznosti na židovské dny pokání a modliteb, které se konaly už ve Starém Zákoně, stalo ve středověku, zejména v těžkých dobách válek, přírodních katastrof, moru a podobně, křesţanským zvykem, svolávat lid k pokání a k modlitbě. Nezávisle na tom se konaly a v mnoha zemích dodnes konají dny díkůvzdání - v lidově podobě známé jako dožínky. 797 se katolické i reformované kantony ve Švýcarsku dohodly na společném dnu, o rok později se třet eděle v září stala státním svátkem, a zůstalo tomu tak dodnes. Ale co to má říct dnes modernímu člověku, který vidí kostel zevnitř maximálně 3x za život: když se narodí, když se žení, a když umře?
1. DÍKŮVZDÁNÍ
V posledním vydání COOP-Zeitung byl interwiev s Udo Jürgens, 78, který mimo jiné řekl: Dřív pro mě jednotlivé dny nic neznamenaly. Dnes je mi každý den vzácný a důležitý. Není ten jediný, kdo po letech přišel na to, jak mnozí říkají: Dnes jsem vděčný za každý den. životě máme mnoho důvodů být vděční: jsme na světě jako lidé, žijeme v Evropě, ve Švýcarsku, v míru a ve svobodě, máme zdraví, práci – můžeme děkovat za každý den, kdy se živí a zdraví vrátíme domů. Kolik lidí ne, kolik lidí se nečekaně stane obětí úrazu, neštěstí, nebo dokonce i smrti. Někdy jsou to i nečekané maličkosti, které nám dělají radost a za které můžeme děkovat.
Jako křesťané máme jeden důvod navíc: máme komu poděkovat. Víme, že na svěště nejsme náhodou, že máme nebeského Otce, který nás stvořil, má rád, o nás stará, je s námi každý den. Ta nejkrásnější myšlenka, jedinečná naděje křesťtanství, jde za hrob: Bůh nás nestvořil jen pro 60, 80, 100 let! To je jen ta viditelná, pomíjivá část našeho života. To neviditelné, to nepomíjivé je teprve před námi. O co jsou ochuzení lidé, kteří vidí jen tu pomíjivou část života. Je to nepředstavitelné, ale existuje něco, co jde za hranice našeho pomíjivéhoživota: věčnost, ke které nás Ježíš povolává… V to věříme a to nám dává sílu i v těch nejtěžších chvílích našeho života. Ježíš je s námi každý den našeho pozemského života a bude s námi, i když náš pozemský život bude ukončen. Život věčný vítězí nad smrtí…
Jako křesťané máme jeden důvod navíc: máme komu poděkovat. Víme, že na svěště nejsme náhodou, že máme nebeského Otce, který nás stvořil, má rád, o nás stará, je s námi každý den. Ta nejkrásnější myšlenka, jedinečná naděje křesťtanství, jde za hrob: Bůh nás nestvořil jen pro 60, 80, 100 let! To je jen ta viditelná, pomíjivá část našeho života. To neviditelné, to nepomíjivé je teprve před námi. O co jsou ochuzení lidé, kteří vidí jen tu pomíjivou část života. Je to nepředstavitelné, ale existuje něco, co jde za hranice našeho pomíjivéhoživota: věčnost, ke které nás Ježíš povolává… V to věříme a to nám dává sílu i v těch nejtěžších chvílích našeho života. Ježíš je s námi každý den našeho pozemského života a bude s námi, i když náš pozemský život bude ukončen. Život věčný vítězí nad smrtí…
2. POKÁNÍ
Je to trošku staromödní slovo - pokání. Před večeří Páně to patří k liturgii: Vyznáváme, litujeme, činíme pokání… Pokání, řecky metanoia, se dá přeložit za 1. jako lítost, a za 2. jako obrácení, změna mysli, proměna života. Těmito dvěma pojmy křesťanská víra řeší problém naší hříšnosti a nedokonalosti.
V životě se nám stane plno jiných věcí, které jsme pokazili, které se nepovedly, které ínemůžeme dát do pořádku. Pomluvili jsme někoho, zranili tělesně nebo citově, nebo dokonce zabili, nemůžeme to vrátit zpátky, ač děláme cokoli, ač litujeme jakkoli. Řidič, který někoho přejel, nemůže vrátit život… Aťse snažíme jakkoli, nikdy nemůžeme zaručit, že nám se něco takového nemůže stát… Když sedáme za volant, zrovna tak jako když otevřeme ústa, nemůžeme si bý jisti, že nikoho nesrazíme, nezraníme, činem nebo slovem.
Všechna náboženství kážou morálku: nedělej jiným, co sám nemáš rád. Tohle zlaté pravidlo cituje i Ježíš. Ale co když se ti to nepodaří, když to nedokážeš? Všechna náboženství kážou spravedlnost: musíš za to pykat, nést vinu. To je jejich pokání. V křesťanství je to trošku jinak: Tu vinu za tebe nesl Ježíš, za mé i tvé hříchy zemřel na kříži. To bylo tenkrát, když přišel po prvé na naši zem. A až se vrátí po druhé, přinese se vzkříšením i věčný život – i tomu dítěti, které přišlo o život při smrtelné dopravní nehodě. To co nedokáže člověk, dokáže Búh, Ježíš. On zaplatil za naši vinu, a někdy už v tomto životě, nejpozději s příchodem království Božího napraví spravedlnost, kterou my napravit nemůže, a vrátí život všem, kteří ho ztratili. Co očekává od nás? Ne že budeme hřešit na jeho milost. Ale žese zamyslíme nad naším životem. Nobody is perfect, je lehce řečeno, o to těžší je přiznat si sám: udělal jsem chybu, tohle jsem udělat neměl. Lehčí jsou výmluvy…
Ježíš říká: čiň pokání, to znamená lituj svých chyb, vyznej své hříchy Bohu, a kde jsi ublížil lidem, i lidem. Bůh ti odpustí. To je klíč k novému životu. Ale odpuštění je jenom to první. Teď bychom čekali jako druhé,že Bůh řekne: Teď už to po druhé nedělej! Ale dokážeme to? Král David se jednou zakoukal do krásné sousedky, svedl ji a přivedl do těhotenství. Aby z toho nebyla ostuda, chtěl to navlíknout na jejího manžele. A když ten na to nenalítnul, nechal ho zabít. Hrozné! Ale když toho později ze srdce litoval a prosil o odpuštění, Bůh mu to odpustil. Ale David věděl: když po druhé potkám krásnou ženu, nemohu ručit,že to neudělám zas. Jsem jenom člověk: Proto se modlí: Pane Bože, dej mi ducha svatého, dej mi nové, čisté srdce, a pevnou mysl, která nepodlehne v pokušení. (Jeho slova máme v písni: Stvoř srdce čisté, Bože mi…) I to patří ku pokání: pozvat Ježíše, aby on sám vstoupil do našeho života, do našeho srdce. Bůh sám dokáže svou milostí to, co my svým snažením nedosáhneme: dát nám sílu obstát v pokušení. Dát nám mysl, která touží po krásných, čistých hodnotách a ne po hříchu, pohodlí a sobectví, dát nám srdce, které není sobecké a zahleděnéí jen samo do sebe, a miluje druhé jako sama sebe. To je obrácení, to je nový život v Ježíši Kristu. Odpuštění a následování – to jsou dva klíče křesťanského života. 1. Vyznej Bohu svou hříšnost a přijmi jeho odpuštění. 2. Předej své srdce a vládu nad svým životem Bohu a následuj celým srdcem Ježíše. A přesto zůstaneš člověkem, který chybuje a klesá. Ale když opět zhřešíš, opět padneš, Bůh tě nezavrhne, ale odpustí ti, Ježíš je s tebou a pomůže ti znovu povstat.
V životě se nám stane plno jiných věcí, které jsme pokazili, které se nepovedly, které ínemůžeme dát do pořádku. Pomluvili jsme někoho, zranili tělesně nebo citově, nebo dokonce zabili, nemůžeme to vrátit zpátky, ač děláme cokoli, ač litujeme jakkoli. Řidič, který někoho přejel, nemůže vrátit život… Aťse snažíme jakkoli, nikdy nemůžeme zaručit, že nám se něco takového nemůže stát… Když sedáme za volant, zrovna tak jako když otevřeme ústa, nemůžeme si bý jisti, že nikoho nesrazíme, nezraníme, činem nebo slovem.
Všechna náboženství kážou morálku: nedělej jiným, co sám nemáš rád. Tohle zlaté pravidlo cituje i Ježíš. Ale co když se ti to nepodaří, když to nedokážeš? Všechna náboženství kážou spravedlnost: musíš za to pykat, nést vinu. To je jejich pokání. V křesťanství je to trošku jinak: Tu vinu za tebe nesl Ježíš, za mé i tvé hříchy zemřel na kříži. To bylo tenkrát, když přišel po prvé na naši zem. A až se vrátí po druhé, přinese se vzkříšením i věčný život – i tomu dítěti, které přišlo o život při smrtelné dopravní nehodě. To co nedokáže člověk, dokáže Búh, Ježíš. On zaplatil za naši vinu, a někdy už v tomto životě, nejpozději s příchodem království Božího napraví spravedlnost, kterou my napravit nemůže, a vrátí život všem, kteří ho ztratili. Co očekává od nás? Ne že budeme hřešit na jeho milost. Ale žese zamyslíme nad naším životem. Nobody is perfect, je lehce řečeno, o to těžší je přiznat si sám: udělal jsem chybu, tohle jsem udělat neměl. Lehčí jsou výmluvy…
Ježíš říká: čiň pokání, to znamená lituj svých chyb, vyznej své hříchy Bohu, a kde jsi ublížil lidem, i lidem. Bůh ti odpustí. To je klíč k novému životu. Ale odpuštění je jenom to první. Teď bychom čekali jako druhé,že Bůh řekne: Teď už to po druhé nedělej! Ale dokážeme to? Král David se jednou zakoukal do krásné sousedky, svedl ji a přivedl do těhotenství. Aby z toho nebyla ostuda, chtěl to navlíknout na jejího manžele. A když ten na to nenalítnul, nechal ho zabít. Hrozné! Ale když toho později ze srdce litoval a prosil o odpuštění, Bůh mu to odpustil. Ale David věděl: když po druhé potkám krásnou ženu, nemohu ručit,že to neudělám zas. Jsem jenom člověk: Proto se modlí: Pane Bože, dej mi ducha svatého, dej mi nové, čisté srdce, a pevnou mysl, která nepodlehne v pokušení. (Jeho slova máme v písni: Stvoř srdce čisté, Bože mi…) I to patří ku pokání: pozvat Ježíše, aby on sám vstoupil do našeho života, do našeho srdce. Bůh sám dokáže svou milostí to, co my svým snažením nedosáhneme: dát nám sílu obstát v pokušení. Dát nám mysl, která touží po krásných, čistých hodnotách a ne po hříchu, pohodlí a sobectví, dát nám srdce, které není sobecké a zahleděnéí jen samo do sebe, a miluje druhé jako sama sebe. To je obrácení, to je nový život v Ježíši Kristu. Odpuštění a následování – to jsou dva klíče křesťanského života. 1. Vyznej Bohu svou hříšnost a přijmi jeho odpuštění. 2. Předej své srdce a vládu nad svým životem Bohu a následuj celým srdcem Ježíše. A přesto zůstaneš člověkem, který chybuje a klesá. Ale když opět zhřešíš, opět padneš, Bůh tě nezavrhne, ale odpustí ti, Ježíš je s tebou a pomůže ti znovu povstat.
3. MODLITBA
To vše, co jsme si řekli, funguje jenom tehdy, jsme-li s Bohem spojeni v modlitbě. Modlitba není jen liturgický úkon, zvyklý při zahájení a ukončení pobožnosti v kostele. Modlitba je rozhovor s Bohem a s Ježíšem. Jak je to krásné, kdyžmůžeme s Karifiátovými Broučky ráno vstát a poděkovat Bohu, že jsme povstali z lože, položit přicházející den do Božích rukou, a večer s Broučky poděkovat za celý den, za vše, co nám daroval, co se nám povedlo a vyznat, co se nám nepovedlo, přijmout Boží odpuštění a s čistým svědomím jít spát…
Modlitba je rozhovor s naším nebeským Přítelem, s Ježíšem, Synem Božím. My ho sice nevidíme, ale cítíme, že je s námi, jsme s ním v duchu spojeni. Modlit se můžeme kdykoli a kdekoli. Poděkovat, když se z něčeho radujeme, sdělit se, když nás něco trápí, poprosit o pomoc, kde sami nestačíme. Prosit o Boží ochranu, když sedáme do auta, kdyžnás čekají zkoušky ve škole, nebo nepříjemnosti v zaměstnání.
Křesťanská víra není jenom záležitost kostela – Ježíš chce s námi jít i do všechních dnů, do našich adostí i starostí, životních zkoušek, na operaci do nemocnice, a je s námi dokonce i v posledních okamžicích ašeho života. Věř ve mě, říká, a neboj se, byl jsem s tebou celý život, neopustím tě ani v hodině smrti, jsem zkříšení a život… budu s tebou i ve věčnosti…
Jestliže tuhle zkušenost uděláme, pak ten den díkůvzdání, pokání a modliteb se i pro nás může stát tím upevněním naší víry, anebo dokonce začátkem nového života s Bohem.
Jiří Král, 2012
Modlitba je rozhovor s naším nebeským Přítelem, s Ježíšem, Synem Božím. My ho sice nevidíme, ale cítíme, že je s námi, jsme s ním v duchu spojeni. Modlit se můžeme kdykoli a kdekoli. Poděkovat, když se z něčeho radujeme, sdělit se, když nás něco trápí, poprosit o pomoc, kde sami nestačíme. Prosit o Boží ochranu, když sedáme do auta, kdyžnás čekají zkoušky ve škole, nebo nepříjemnosti v zaměstnání.
Křesťanská víra není jenom záležitost kostela – Ježíš chce s námi jít i do všechních dnů, do našich adostí i starostí, životních zkoušek, na operaci do nemocnice, a je s námi dokonce i v posledních okamžicích ašeho života. Věř ve mě, říká, a neboj se, byl jsem s tebou celý život, neopustím tě ani v hodině smrti, jsem zkříšení a život… budu s tebou i ve věčnosti…
Jestliže tuhle zkušenost uděláme, pak ten den díkůvzdání, pokání a modliteb se i pro nás může stát tím upevněním naší víry, anebo dokonce začátkem nového života s Bohem.
Jiří Král, 2012
